Prezentace jako detektivka.
Zní to jako přitažené za vlasy? Ale vůbec ne, dejte tomu šanci. Začněme nikoliv obyčejnou, ale dobrou detektivkou. Proč je vlastně ta dobrá právě tak dobrá, a co ji dělá lepší než jsou ty ostatní? Bude mít začátek, co vás rychle upoutá a příjemně zatáhne do děje. Nezáleží na tom, zda vám hned nastíní okolnosti zločinu, jež budete spolu s vypravěčem vyšetřovat, nebo jen popíše výhody letošního nečekaně brzkého jara v Rochestru. Co ale musí, je vzbudit ve vás přesvědčení, že to co bude následovat, jednoduše bude stát za to. Dále je tu záhada nebo spíše zápletka. Ta musí napnout struny vaší pozornosti jako zdatný ladič vašeho domácího piána. Nezní vám to povědomě?
Úspěch tkví v zápletce
Dobrá detektivka se zmiňuje o známých faktech, a pokud se autor v zápalu originality uchýlí k neznámému jedu z tobolek podražce velkolistého, můžete si být jistí, že než ho jako trumf vynese na stůl, povede vás příběh dobrodružnou stezkou deštného pralesa. Zde, přidržujíce se těchto nebezpečných lián, vás budou němě sledovat oči opic z čeledi Atelidae. V případě nedostatku prostoru pro takovýto barvitý příběh vás tvůrce příběhu alespoň nasměřuje do tropického pavilonu místní, ale přesto svým významem světové, botanické zahrady. Co dál?
Jednoduchost je základ.
Autor se nemusí nutně specializovat na nesložité předměty či akce a popisovat je prostoduše. Postačí, když složitější myšlenky bude popisovat prostými, pro čtenáře lehce pochopitelnými postupy. Je třeba měnit místa a směr předpokládaného pohybu s elegancí profesionálního tanečníka a vytvářet promyšlené figury v dokonalé souhře se svým tanečním partnerem, tedy čtenářem či divákem. Jen tak se mu povede přenést maximum ze svých výrazových prostředků na taneční parket a tím i k očím diváků samotných.
Hodnota obsahu
Byť děj musí být předkládán čtenáři s lehkostí pohybu peříčka ve vánku, po obsahové stránce by měl být hodnotný. Pouhá přítomnost zahradníka, šoféra a exoticky vyhlížejícího muže nestačí. Na scéně se vždy musí postupně vyjevit něco znatelně nového nebo již známé být sděleného v nových souvislostech.
Čtenář není hlupák
Autor by neměl podceňovat intuici a instinkty čtenáře a tomuto přizpůsobit běh děje. Je-li něco zjevné a vyplývající z předešlého, mělo by to přirozeně následovat. Máme-li tedy v knize zahradníka, určitě všichni čekají, že na scénu vstoupí spíše ze zahrady než z ložnice pána domu. Naopak z této místnosti může bez větších vysvětlení vkráčet do světel reflektorů například pokojská. A je tu čas pro vyvrcholení.
Timing je základ
Má-li autor převzít od čtenáře medaili v podobě pocitu „Jééé, to už to vážně končí? Já bych klidně ještě pokračoval!“, je třeba ukázat smysl pro načasování. Jestliže v předešlé části knihy autor divákovi předkládal jednotlivá fakta, podstatné i méně podstatné indície, přitahoval řemen a zkoušel jeho smysl pro logiku, pak nyní přichází úplně jiný moment. Kolečka tohoto umně poskládaného hodinového strojku se musí rozběhnout na maximum, ručička poskočit na dvanáctku a nechat zaznít finální gong. Opona padá a za ní se objevuje postava, jež každý pečlivý čtenář již dávno považuje za pachatele popisovaného zločinu. Dále je přípustný již jen velmi malý prostor pro „call to action“ v podobě, „Chopte se ho, pánové!“, a případně krátká kapitolka k nastínění šťastného konce ostatních dotčených postav příběhu. No a to je vše. Takže jak? Přesvědčil jsem vás? No tak výborně.
Vyměňte pachatele za vámi sdělovaný problém.
Jednotlivé epizody nahraďte za děje a situace, ve kterých řešíte své téma a místo postav si představte texty, obrázky a tabulky. A pak už jen tvořte – své vlastní prezentace stejně dechberoucí jako báječně napínavé detektivky s dobrým koncem. Vaše publikum to ocení!
@Záboj Marek